Hellmuth Wachtel

                                     Předmluva k českému vydání

,,Chov psů v roce 2000“ je vynikající a velmi potřebná kniha.Měl by ji dobře znát každý chovatel a všichni funcionáři klubů, kteří řídí chov různých plemen psů, by z jejího  obsahu měli skládat zkoušky dříve, než jim bude dovoleno cokoliv o plemeni rozhodnout.

       Doktor Hellmuth Wachtel  v celé knize udivuje rozsahem znalostí problemetiky plemen psů na celém světě.Všechny informace dovedl pečlivě utřídit a zajímavým způsobem prezentovat v duchu nejnovějších poznatků populační genetiky,obecné zootechniky,šlechtění a dalších návazných biologických oborů. Když je přečtena poslední stránka, čeká vydechnutí, jako po napínavé pohádce. Ovšem pozor! Tato kniha není pohádková! Obsahuje fakta o psech. Fakta skutečná a varující! U řady plemen není ,,za pět minut dvanáct“, ale ,,půl hodinky po půlnoci“. Někdy o problémech plemene nechceme hovořit otevřeně z obavy, že takové plemeno ztratí na své popularitě, přestane o něj být zájem a jiná plemene budou zvýhodněna. Jak málo duchaplné! Obcházení problému, odmítání snah jej řešit, škodí daleko víc.

       Kniha doktora Wachtla je velmi inspirativní pro každého kynologa ,kterému nejde jen o šampiona. Již Aristoteles ve své době říkal, že ,,z vrcholu jde cesta jenom dolů“. Němečtí kynologové tvrdí podobně, že chov na šampionech není ani zdaleka tak úspěšný jako na rodičích šampiona. I o úzkém chovu je projednáno velmi fundamentálně, bez ostychu a respektu před tituly zdobenými jedinci. Šampioni jsou nutní pro propagaci plemene. Pro budoucnost plemene,jeho zachování v dostatečné genetické variabilitě, životaschopnosti, v dobrém genetickém zdravotním stavu je cenný každý, třeba ,,jen dobrý“ jedinec.

                                                                  Ing.Jaromír Dostál,DrSc.

Příbuzenská plemenitba a jiné faktory, které způsobují genetické variability.

Viděl jsem rodokmeny, kde byli pářeni úzce příbuzní jedinci. Kdybych měl já jako genetik na starosti takový chov, musel bych počítat s žalobou, s ohledem na stávající genetické znalosti.

Jak dlouho se ještě budou moci chovatelé odvolávat na svou neznalost jako omluvu proti obviňování z dodávání defektních výrobků.

                                                                                                                       R.G.Beilharz  Genetics and Hereditary Diseasers,univerzita Melbourne,Austrálie,1991

Dobrý začátek a špatný konec

            Člověk má téměř dojem, že dosavadní vývoj mnoha plemen, v němž se tolik hovořilo a hovoří o ,, zlepšení“, přinesl jen jeden výsledek: bylo učiněno všechno pro to, aby plemeno vypadalo co nejvíce jako ,,plemeno“ a co nejméně jako pes …

Byly sestaveny standardy pro jednotlivá plemena psů, které popisují nejen ideální zjev, ale i žádoucí povahu a vlohy dotyčných plemen. Psi, kteří nejlépe odpovídají tomuto ideálnímu obrazu, pak jsou vysoce ceněni jako chovná zvířata. Díky tomuto chovnému systému pocházející z Anglie tak bylo během krátké doby dosaženo úžasného kynologického pokroku.

                V průběhu pokračující příbuzenské plemenitby ovšem docházelo po několika generacích pravidelně k jistému úpadku: zvířata byla postupně menší, slabší, méně odolná a výkonná, snižovala se plodnost, zhoršovala se povaha i inteligence atd., zkrátka ubývala vitalita. Pokud však byla taková zvířata pářena se zvířaty nepříbuznými / ,,Osvěžení krve“, zvané anglicky outcrossing/, rázem se všechny znaky vitality obnovily!

            Historický význam příbuzenské plemenitby

            Období zkušeností chovatelů je totiž jednoduše příliš krátké na to, aby mohli dohlédnout dlouhodobé následky, ale: vysoké procento dědičných defektů dnešních čistokrevných psů přece není ničím jiným něž výsledkem této desítky let dlouhé praxe. Příbuzenská plemenitba a sebou nese vážná poškození, jako znetvořená štěňata, a velice rychle přibývající i jiné defekty, protože ztráta alel je tím velice podstatně urychlována.  Přesto je bohužel i nadále ještě provozována dokonce i velmi úzká příbuzenská plemenitba.    

            Přesto není ani individuální příbuzenská plemenitba, což je na první pohled udivující, zdaleka tak nebezpečná jako nadměrné používání jednotlivých samců, protože se týká jen malého počtu zvířat.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                  

            Zvířata v ZOO jsou na tom líp!

          Pokud se chceme vážně postavit proti trendu, kdy se rok co rok objevuje nová dědičná choroba nebo dosud bezvýznamná choroba začne představovat vážný problém, musíme podniknout rozhodující opatření, a sice:

 1.  Podle genetické situace populace plemene omezit maximální počet            vrhů po jednom samci,tedy maximalizovat počet používaných psů.

2.      Pářit pouze taková zvířata,která vykazují minimum společných předků v rodokmenu

(v ideálním případě žádné!)

3.      Znovu křížit různé varianty barev a srsti v jednom plemeni a neizolovat navzájem geneticky chovné stavy konkurujících klubů jednoho plemene.

4.      Pokud možno neopakovat rodičovské kombinace.

5.      Nepářit navzájem jen nejlepší jedince (elitní chov)

6.      Samozřejmě kde je to ještě možné –provádět ostrý výběr na vitalitu.

7.      Uvádět v rodokmenech a dokumentech koeficient příbuzenské plemenitby. Je ukazatelem biologické hodnoty zvířete. Při výstavách by měl u jinak rovnocenných psů zvítězit pes s nižším koeficientem příbuzenské plemenitby!                                                               

To se může leckomu zdát jako recept na chovatelský krok, zpět vzhledem ke standardu. Musíme rovněž ustoupit od nemyslného primátu módního chovu, jako od nezměrné glorifikace světových vítězů, ,,best in shows“ a jiných pro chov zcela nesmyslných výstřelků, které vedou jen k tomu, že kupci štěňat ke své škodě považují vysoce příbuzensky vyšlechtěné produkty šampiony za nom plus ultra, za něco mimořádného. Ve skutečnosti je geneticky široce variabilní pes podstatně hodnotnější. Tento poznatek se musí prosadit!