Význam znalosti rodokmenu psa a feny pro chov
Chovatelství je odborná činnost a každý chovatel by měl mít snahu stát se dobrým odborníkem. K tomu je zapotřebí seznámit se s potřebnou literaturou, která je zpravidla souhrnem dlouhodobých praktických zkušeností, a mít dostatek informací o současném stavu plemene. Tyto informace by se měly týkat především chovných zvířat, na kterých chce chovatel chovat.
Začínající chovatelé často přikládají malý význam znalosti rodokmenu chovné feny nebo chovného psa. Ve většině případů znají předky prvé generace, ale o jejich chovné hodnotě neznají nic nebo velmi málo. Nemůžeme se tomu divit, protože se to nemají kde dozvědět. Pokud se dívají do průkazu původu, najdou tam pouze ohodnocení výstavy, které z genetického hlediska zpravidla nelze pro chovatelské účely použít. Někteří zkušení chovatelé psů, zejména v zahraničí, kteří mají přístup k potřebným údajům, využívají pro své chovatelské plány počítače, ale u nás se tento způsob plánování chovu objevuje ojediněle. Zejména poradci chovu by se měli zajímat o tento způsob sestavování chovných párů.
Genetika je základ
Samotná znalost předků podle jména, pokud nejsou známé i jejich genetické předpoklady pro použití v chovu, je pouze formální znalostí pro ohromení chovatelských laiků. K cílevědomé, perspektivní chovatelské práci je nutno znát i kvalitu předků z genetického hlediska.
Z genetiky je známo, že každý znak a za každou anatomickou část těla je zodpovědný určitý gen nebo skupina genů, a jejich hodnota se projevuje navenek
( fenotyp), v našem případě na exteriéru psa. Například gen pro krátké ucho se může projevit krátkým uchem nebo středně dlouhým uchem, ale v určité kombinaci s genem pro dlouhé ucho může být i vliv tohoto genu potlačen a potomek po psu nebo feně s krátkým uchem může být dlouhouchý.
NEPODCEŇUJME BONITACE
K tomu, aby byla umožněna základní znalost průkazu původu z genetického hlediska, byla u některých plemen zavedena bonitace. Jde o posouzení jednotlivých zvířat a jejich důkladné ohodnocení z hlediska jejich použití v chovu pro zkvalitnění nebo upevnění požadovaných znaků a vlastností plemene.
Názory některých chovatelů, že to mohou splnit výstavy, nejsou oprávněné, protože posláním výstav není posuzování zvířete z hlediska chovu, kde je nutno brát v úvahu i hodnotu předků. To rozhodčí na výstavě nemůže provádět a nemá ani povoleno prohlížet průkazy původů. Kromě toho rozhodčí nemá zpravidla ani dostatek informací o chovatelském zaměření plemene.
Na bonitaci jsou zjišťovány a popsány klady i nedostatky jednotlivých zvířat z chovatelského hlediska, a zjištěné hodnoty jsou v pevně stanovených kódech zapsány do průkazu původu. A to teprve dělá průkaz původu důležitý chovatelský dokument. Například je-li pro krátké ucho určen kód U1 a pro dlouhé ucho U2, může si každý v průkazu původu psa-feny najít, který z předků měl krátké ucho a jaká je pravděpodobnost krátkých uší u potomstva. To platí i pro ostatní hodnocené a sledované znaky exteriéru.
Pokud by chovatelské kluby takto zapisovaly výsledky bonitace do průkazu původu, tak by každý chovatel mohl snáze zvolit partnera pro svoji fenu, a mohl tak daleko odborněji pomoci šlechtit plemeno k požadovanému standardu.
Při počítání procentního vlivu generací nevychází 100 %, jelikož v generaci hrají ještě jiní činitelé než dědičnost, jako například mutace a chyby při zdvojování genů. Kdyby kluby zavedly výběrové chovy a používaly ve výběrovém chovu pouze jedince bez zjevných vad a nedostatků, tak by se procento vad a nedostatků v plemeni postupně zmenšovalo. Nejprve ve výběrovém chovu, a posléze by chovní jedinci z výběrového chovu ovlivnili i kvalitu v nevýběrovém chovu. Vada v plemeni by se tím na sto procent neodstranila, ale její procento výskytu by se mohlo snížit až na 7-11 %. To jsou ovšem úkoly dlouhodobé, nejméně na čtyři generace.
Chovatelská praxe potvrzuje tyto předpoklady na několika příkladech. Například kryptorchidi se používají v chovu psů již více než sedmdesát let, a přitom většina plemen vykazuje v chovu 7% i více kryptorchidů. Podobně je tomu i u ztráty zubů.
Kluby by měly zvážit přednosti zápisu výsledků bonitace do průkazu původu pro zkvalitnění plemene proti názoru jednotlivců, kteří se bojí ukázat pp svého zvířete, jeho pravou chovatelskou hodnotu, aby neutrpěli při prodeji stěňat, čímž však pomáhají sobě, a nikoliv plemeni.
Ideál neexistuje
Využitím těchto propočtů je možné stanovit hodnotu jak plemeníka, tak chovné feny. Kdybychom v ideálném případě měli plemeníka, který by měl všechny předky s ideálním standardem, pak by se stejně hodnotnou fenou dal přibližně v 93% ideální potomtvo. Protože takový ideální stav by byl ojedinělou vyjímkou, je nutno počítat v chovu s reálnými možnostmi, že i z vynikajících rodičů se mohou rodit průměrní potomci a dokonce i potomci s vadami. Budeme-li však šlechtit plemena tak, abychom v chovu omezovali vadné jedince, dopracujeme se v maximální míře bezvadných odchovů.
Jsou jistě i jiné metody hodnocení plemeníků, ale pro chovatele - amatéry jsou svojí náročností těžko použitelné.
Třináct hledisek v DKK
Při aplikaci zmíněné metody na snížení zatížení chovů dysplazií kyčelních kloubů je problém v tom, že DKK je hodnocena pěti stupni a má různé příčiny, které jsou při hodnocení kyčelního kloubu brány jako například pro konečné hodnocení. Protože každá hodnocená vada kloubů, a je jich hodnoceno na každém kloubu 13, má základ v určitém genu nebo skupině genů, tak při výběru zvířat pro výběrový chov je nutno sledovat všech 26 hodnocených kritérií ( pravá i levá strana ).
Kritéria, která jsou při hodnocení DKK sledována:
1. Úhel podle Norberga
2. Acetabulum (kloubní jamka)
3. Ventrální okraj acetabulu
4. Sklerózování
5. Kostní podklad kloubu
6. Periostóza
7. Tvar okraje skříšky kloubu
8. Kloubní štěrbina
9. Hlavice femuru (hlava stehenní kosti)
10. Uložení kloubu
11. Krček femuru
12. Morganova linie
13. Úhel krčku
V praxi je to možno zaměřit se především na hlavní kritéria, která by měla negativně ovlivnit funkci kyčelního kloubu. Prioritu těchto vad by měla určit odborná komise po důkladném přezkoušení vlivu jednotlivých vad na funkci kyčelního kloubu. Zatím většina uváděných důvodů nebyla v praxi potvrzena. Experimentálně nebyly potvrzeny (alespoň v odborném tisku nebyly publikovány) vedlejší negenetické vlivy na vývoj a stupeň DKK. Například vliv krmení, onemocnění štěněte v různém věku, intenzita pohybu v závislosti na věku štěněte, vliv medikamentů, stupeň zatížení jednotlivých plemen některých z kritérií hodnocených DKK, vysvětlit, proč jsou všechna plemena psů hodnocena DKK stejným způsobem, když některá plemena mají odlišnou stavbu těla a zaúhlení pánevních končetin. atd.
V knize ,, Dysplazie kyčelních kloubů" autorky Silvie M. Linnmannové je DKK popsána podrobně. S autorkou je možné plně souhlasit až na to, že většina závěrů je hypotetická, nepodložená výsledky výzkumu ani praktickým ověřením.
Například závěr o dědičnosti DKK, že se většinou pohybuje mezi 20-60 procenty, není pro chovatelskou praxi upotřebitelný. To by znamenalo, že v některých případech ( kterých?) je nutno příčinu DKK z 80% hledat ve vlivu prostředí, a to neodpovídá praktickým poznatkům v chovech psů. Proto selekce zvířat pro výběrový chov se zaměřením na DKK bude náročná a chovatelské kluby by měly mít od vyhodnocovatelů DKK dostatek potřebných informací, proč bylo zvíře ohodnoceno určitým stupněm DKK. Pouze sdělení o stupni DKK pro chovatelskou praxi nestačí.
Českomoravský kynologický svaz ustanovil odbornou komisi pro řešení DKK, která by měla chovatelům pomoci co nejlépe se vyrovnat s DKK. Věřme, že se brzy dočkáme odborně zdůvodněných a ověřených potřebných informací.
Ing.Karel Hartl
/přepsáno z časopisu,, Pes přítel člověka " číslo5/2003/