Chovatelská stanice od Albyonu

Předchůdce?

            Dříve, než ostrov Newfoundland stal spolu s rozsáhlým územím Labradoru anglickou provincií ( po roce 1713), patřil do té doby zvaný ,, Helluland " čili Kamenitá země Francouzům. Francouští kolonisté zde prý měli, pro rozličné úkoly - na hlídání, obraně, k tažení a nošení nákladů apod. - obrovské starofrancouzské řeznické psy. To sice není zrovna přesné určení plemene, nicméně s přihlédnutím k dnešní bordeuxské doze a francouzskému pyrenejskému mastinovi ( kromě jiných) dává celkem plastickou představu. Ti se měli podle názorů některých kynologických odborníků z přelomu století ( našeho) stát spolu s velkými černými pudly a dokonce s černými  skotskými ovčáckými psy oním ,, rybákem", předchůdcem dnešního novofundláka. Trochu, zamotané... Ale to ještě není všechno. Ač anglický plukovník C. D. Hawker roku 1830 napsal, že do té doby byl každý černý, velký a chlupatý považován za psa novofundlandského, zastává názor, že jeho vývoj působil také pointr. To ovšem není vzhledem k přítomnosti černého pointra na americké pevnině  při doloženém formování labradorského retvívra až tak nepravděpodobné, jak by se na první pohled zdálo. A abychom to neměli tak jednoduché, C. P. Hawker, D. McCarty, M. Portal a Youatt píší ještě o jakémsi - pochopitelně blíže neurčeném ,, starším plemeni", jménem St. John´s Newfoundland. Jistě víme jen to, že psi měli mezi prsty tlap plovací blány, což byl důsledek přizpůsobení zvířat žijících dlouhý čas v blízkosti moře a často pobývajících ve vodě.

            Svou troškou do našeho mlýna přispěl i český kynologický klasik Václav Fuchs, který v roce 1903 v díle ,, všechny druhy psů slovem i obrazem " píše, že ,, Na Novém Foundlandu se později ( již za angličanů) vytvářely vlastně dvě odrůdy černých novofundláků a sice obrovských psů horských plovati neznajících, kteří v sobě spojují hlavně jen krev francouzských řeznických psů a černých skotských ovčáků, a pak prostředně velkých výtečně plovacích novofundláků pobřežních, v nichž krev vodních pudlů převládá. Tito poslednější jsou vlastně pravými Novofundláky v kynologickém slova smyslu a jich se také nyní občasným importem k osvěžení krve i k zušlechtění typu a vlastností Novofundláků v Evropě užívá".

Tito psi se z ostrova Newfoundland skutečně do Evropy dováželi, a to již dá se říci po staletí, protože přesně o 100 let dříve získal svého slavného Boatswaina anglický básník a revoluční romantik George Gordon Byron ( 1788 -1824 ),což víme z dochovaného epitafu.

            Jak je patrné, teorií a dohadů o vzniku novofundlandského psa není málo,málo pravděpodobně nebylo ani psích plemen, která se na jeho vzniku a vývoji podílela. Ovšem i pohled na dnešní - a většinou starobylá - plemena v zemi, odkud byl příliv ,, námořních  psů " největší, tedy z Francie a zejména z Portugalska, dost přesvědčivě ukazuje, že skutečnými předchůdci novofundláka byli psi typu pyrenejského psa, pyrenejského mastina, cäo de serra de Aires, cäo de Castro laboreiro, cäo rafeiro do Alentejo,apod., dost možná, že skutečně ve spojení s portugalským vodním psem. Nepochybné je, že minimálně v 19.století byly chovy vylepšovány krví psů svatobernardských. I přes všechny nejasnosti a dohady nad minulostí pravdou zůstává,že novofundlandský pes patří k nejstarším, exteriérově i povahově upevněným plemenům.                                                       

Medvědí cukroušek

            ,,Novofundlandský pes má sladkou, roztomilou povahu, která se nikdy neprojeví nudou, tupostí nebo zlem." To jsou úvodní slova oficiálního zámořského standardu, následovaná chválou na jemnost, mírnost, benevolenci, inteligenci a důstojnost tohoto bezmála sedmdesátikilového psího obra, ještě v polovině 18. století přezdívaného při příchodu na britské souostroví medvědím psem. A není divu - jistá podobnost ( alespoň vnější) - tu je od plyšové štěněcí kuličky až k impozatnímu a rozvážně se pohybujícímu majestátu dospělého psa.

            Jakoby pro kontrast nebo vlastně pro vyjádření jednoty charakteristických vlastností a schopností začíná standard FCI slovy - ,,vodní pes, používaný pro záchranu lidských životů".

            Oba standardy mají pravdu. Novofundlandský pes je ztělesněním klidu a rozvážnosti, nikoli však lenosti a tuposti. Je doslovně oním velikým dobrákem, v žádném případě však nekňubou. Není ani nemusí být agresivní. Má na to postavu. Ale hlavně - je zde přece kvůli úplně jiným věcem. Víte, kolik lidí neumí, plavat a přesto lezou do vody? Pak musí zachraňovat. A pro jistotu dřív než později. Nejlépe, pokud se ještě netopí. Což ovšem není žádná legrace, i když mnozí plavci se domnívají, že je, a odmítají se nechat zachránit před utonutím. Není jim to nic platné. Člověk má jednou chodit po zemi, tak tam také chodit bude. Věřte tomu. On už vám nějaký novofundlák pomůže. Upozornil na to již v roce 1901 Ústřední orgán Spolku k ochraně zvířat pro království České v listě Svět zvířat:

            ,,... výtečné vlastnosti psů Novofundlandských, kteří dobyli si jako zachránci tonoucích v řekách, mořích i jezerech stejné slávy, jako Bernardini v sněhových závějích švýcarských hor, nezůstaly bez povšimnutí. Nejproslulejším té doby dressérem Novofundlanďáků pro službu záchranou jest pěstitel Gaté v přístavním městě frnancouzkém Saint Malo v departmentu llle-etVilaine, který pomocí svých výtečně dressovaných Novofundláků již dvaceti lidem život zachránil a francouzskou vládou vyznamenán byl."

A jak mu to sluší

Novofundlandský pes má působit dojmem síly a aktivity. Jeho trup jakoby byl volně zavěšen mezi končetinami, což způsobuje mírně kolébavou chůzi. Impozatní na celkovém zjevu psa je především hlava - široká a masivní, s dobře vyznačeným týlním hrbolem a krátkým, spíše čtverhranným čenichem. Oči jsou poměrně malé, tmavé, hluboko posazené. Vysoko nasazené přiléhající uši dokreslují její výraz. Celé tělo je dobře osrstěné, srst však netvoří třásně. Hrudní i pánevní končetiny, ostatně jako celé tělo, jsou dobře osvalené, tlapy jsou velké, uzavřené. Hustou srstí je pokryt i středně dlouhý ocas, který dosahuje kousek pod hlezna, v klidu visí dolů a na konci je mírně zatočený. V pohybu je nesen výše, je-li pes vzrušen nebo rozčilen, nese ocas vodorovně, na  též lehce zatočen. Vadou je ovšem ocas zatočený na zádi nebo tzv. kroužkující na konci. Výšku stanovuje standard FCI u psa na 70 cm, u feny na 65 cm, hmotnost na 63-67,5 kg a 49,5-54 kg. Standard plemene.

            Za oceánem si stanovili průměrnou velikost dospělého psa na 28 palců ( 71,12 cm), u feny 26 palců ( 66,04 cm), rozmezí hmotnosti u psů na 130-150 liber ( 58,96-68,03 kg) a na 100-120 liber ( 45,35-54,43 kg) u fen. Ani tam však nemá být hmotnost psa nikdy na úkor jeho celkové vyváženosti, stavby a korektnosti chůze.

            Když v roce 1497 objevil Giovanni Gaboto novou zemi, netušil, že stojí na prahu Ameriky. A protože zde nenalezl ani žádného psa, jen fantastické množství ryb,jistě ho ani náhodou nenapadlo, že ještě za nějakých pět set let budou lidé na ostrově mezi 46 37´ - 51 39´severní šířky a 52 38´- 59 26´východní délky nazývat obrovského černého psa, který vypadá jako medvěd ,, CABOTEM ".

                                                                             přepsáno z časopisu pes přítel člověka číslo 12/83